Ano. 17. listopadu 1989 byl také pátek. Život plynul pokojně s socialistickém čekání na lepší zítřky a ještě lepší pozítřky. A nikdo zatím moc netušil, jak se za několik hodin začnou měnit dějiny všech v dosud ještě socialistickém ráji očekávání. A večer se to v Praze stalo. Ale pořád nikdo téměř nic nevěděl. Zprávy neinformovaly, noviny o víkendu nevycházely, internet tak nějak ještě nebyl. Takže v očekávání začal poslední reálně socialistický víkend.
A pondělní začínající stávka studentů začala prolamovat do té doby nedobytné brány zlatého soudružského žití.
Tři desítky let je pro žáky základní školy doba dvakrát tak dlouhá, než jak je dlouhý život nejstaršího z nich. Mnoho se změnilo, aniž by to právě žáci školy mohli postihnout. Nebýt toho pátku, neposlouchali by hudbu, kterou by poslouchat nebylo možné, neoblékali by si všemožné barvy i nebarvy, nemohli by mnohé z toho, co berou dnes jako samozřejmost.
Proto bylo nutné tato tři desetiletí vzpomenout výstavou a projektovým dnem zaměřeným na tuto důležitou událost. Třídy se tak na jeden den proměnily. Tu byly reálně socialistické i s časovými připomínkami v podobě třicet let starých už relikvií. Tu už vykazovaly nové dějiny naší republiky. Skupinky žáků plnily úkoly, po jejichž správném zodpovězení na ně čekal na půdě školy vzkaz od Ferdinanda Vaňka alias Václava Havla, za několik málo týdnů už vítaného prezidenta nově narozené republiky.
Myslím si, že právě tolik let od revoluce, tolik převratných změn ve společnosti, tolik nových skutečností bylo nutné vzpomenout, aby už nikdy žáci nemuseli ve třídách poslouchat, že budování socialistické společnosti je tím nejdůležitějším, co v jejich životech má stát za vyplnění veškerých chvil, že dokonalá kresba Aurory je vrcholným uměleckým zážitkem. A pracně vyráběná nesmyslná mávátka v barvě socialistické revoluce tak mohou konečně skončit na smetišti. A to nejen dějin.
Mgr. Ivo Janoušek
