Saturnin a my

. Publikováno v Uncategorised

A koho by nakonec nelákala místa čerstvých koblih v noblesní kavárně v období prvorepublikové idyly? Lidi bez fantazie, lidi s fantazií, dokonce i ty, kteří se nemohou rozhodnout ani pro jediné, samozřejmě i ostatní ztraceně nepatřící vlastně vůbec nikam.  

Saturnin na scéně opavského divadla dal snad alespoň nepatrně nahlédnout téměř dvěma stovkám očí žáků osmého a devátého ročníku doplněných čtveřicí párů očí hostujících šesťáků na to, jak rozmanitý může být pohled na svět očima sluhy Saturnina, který naprosto běžné situace zvládá mnohem jasněji a především neobvykle. Byla jim představena osoba Saturnina, který se nakonec de facto stane pánem vlastního zaměstnavatele a způsobí v jeho doposud poklidném životě nekonečnou řadu překvapivých situací a jen těžce očekávatelných zvratů. 

Přijmout jeho životní filozofii, nebo ji zcela odmítnout? Zde jde opět o to, do které kategorie lidí při posuzování, či odsuzování patříte.  Jak se může vyvíjet život a jak může nabrat rychlý spád, když je ve vaší přítomnosti nenápadně vtipný člověk. Jak je těžké mít současně tetu Kateřinu, kterou všichni nesnáší a která má navíc svého milovaného syna Milouše, kterého všichni nesnáší ještě víc. A navíc proud nekonečných pořekadel a přísloví tety Kateřiny, kterými si v mnohých situacích ještě přitíží a pro okolí se stane ještě více postradatelnou.

To všechno bylo možno spatřit při jednom z posledním z divadelních představení. To všechno bylo představeno v útulném a přívětivém prostředí v pohodlí potemnělého sálu. Po zaslouženém a bouřlivém potlesku znamenajícím spokojenost vyšly ty stovky očí uvyklých šeru vstříc jarnímu opavskému slunci. Snad i s těšením se na příští divadelní kusy, přestože stanou se až v příštím školním roce, který jak doufáme, bude zase divadelně krásný a rozmanitý.

 

A co na závěr?  Možná jen malé postesknutí si, že bychom vlastně doma někdy takového Saturnina také chtěli. Aspoň na pár krátkých chvil.

Mgr. Ivo Janoušek